OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Začínající metalovou kapelu ERRA a její debutovou nahrávku „Impulse“ vyplivla minulý rok kulminující djent-mathmetalová vlna, nicméně album není takový plagiát, jak by se v této souvislosti dalo očekávat. Naopak, mezi těmi všemi matematicko-progresivně zaměřenými složitostmi, kterých se za poslední dobu vyrojilo opravdu úctyhodné množství, vypadá jako jeden z těch lepších kousků, který by nakonec nemusel ani zapadnout.
Kapela dokázala zajímavým způsobem zkombinovat klasické progmetalové postupy s příslovečnou math/djent chladnokrevností, strojovostí a její nahrávka zní díky hutným riffům na jednu stranu velmi tvrdě, ale na druhou obsahuje i sousty kudrlinek, sól a melodií, což ji dělá o něco zajímavější, než je většina stylově spřízněných nahrávek. Zajímavostí je ale i na daný žánr neobvyklý, vysoko položený zpěv, který se sice ozývá méně často než ten ostrý, ale ve finále je hlavním poznávacím znakem souboru.
ERRA berou svoji progresivitu velmi zodpovědně a pidlikají, kombinují, komplikují, jak jim jen síly stačí. Rytmická sekce bez ustání seká tvrdé nepravidelné údery, sólová kytara non stop kvílí, zpěvák střídá řev a melodický zpěv a občas jsou slyšet i klávesy nebo sampl. Kapele se ovšem díky prvotřídní produkci daří všechny zmíněné prvky dobře spojit a nahrávka není na poslech nijak zvlášť obtížná. Je tu jistá podobnost třeba s PERIPHERY, ale na rozdíl od jejich (zatím jediného) alba není „Impulse“ zase tolik typický djent a přesahuje více do metalcoru, či zmiňovaného klasického progu.
Album zní zprvu opravdu zajímavě, ale postupem času se objevuje „drobný“ problém. A sice, že deska jede po celou dobu ve stále stejném tempu a většina skladeb obsahuje více méně identický kompoziční model. Chybí alespoň nějaké zrychlení či zpomalení nebo změna intenzity, které by jednotlivé položky trochu odlišily. Tím pádem je i těžké vyzdvihnout konkrétní věc, ale přeci jen klavír v „Seven“, melodický vokál v „Architect“ nebo finále v „Heart“ jsou momenty, kvůli kterým stojí za to si album poslechnout.
„Impulse“ určitě není hranice stylu posouvající dílo, takovým by bylo možná tak před dvěma, třemi lety, ale jistou dávku osobitosti či muzikantské nápaditosti mu upřít nelze a je docela dost dobře možné, že v budoucnu nás ERRA ještě překvapí.
Soildní djent-mathmetalové album.
7,5 / 10
Alan Rigdon
- kytara
Jesse Cash
- kytara
Adam Hicks
- basa
Garrison Lee
- zpěv
Alex Ballew
- bicí
1. White Noise
2. Pattern Interrupt
3. Seven
4. The Architect
5. Efflorescent
6. Vaalbara
7. Heart
8. Obscure Words
9. Invent
10. Render The Void
Erra (2021)
Neon (2018)
Drift (2016)
Augment (2013)
Impulse (2011)
Andromeda (EP) (2010)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Tragic Hero Records
Stopáž: 38:59
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.